Kristína: Žlutá stužka mi pomohla najít ztracené sebevědomí
Kristína si odpykává tříletý trest v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. V sobotu 7. 4. si připnula žlutou stužku a pod vlajkou Yellow Ribbon Run zdolala svůj první půlmaraton v životě! Přečtěte si její příběh.
Jak dlouho už jste tady ve Světlé?
Je to skoro přesně dva roky a zbývá mi ještě jedenáct měsíců.
Jak dlouho už trénujete na běh se žlustou stužkou?
Běžela jsem už loni, štafetu. A letos jsem se připravovala na půlmaraton. Celkem běhám asi rok a půl.
Půlmaraton? To už je něco! Běháte každý den?
Každý den ne, protože chodím do práce. Dělám v masokombinátě. Ale když mám volno, běháme s holkama, které se žluté stužky taky zúčastní, po cyklostezce ke mlýnu a zpět.
Běhala jste i dřív, nebo jste začala až tady ve věznici?
Sportu se věnuju odmalička. Nikdy jsem sice nedělala nic závodně, ale platila jsem za sportovní holku. V prváku na obchodce se to ale změnilo, protože jsem začala s pervitinem. Přestoupila jsem na učňák a tam se na nějaké sportování moc nedbalo.
Čím jste se učila?
Kadeřnicí. Chvíli po vyučení jsem v oboru pracovala. Měla jsem pronajaté křeslo v salonu, ale bylo to hodně drahé. Začala jsem tedy chodit za zákaznicemi domů, to bylo fajn. Stříhala jsem třeba maminky, pro které bylo náročné vyrazit do kadeřnictví ve městě i s dětmi. Pak jsem si ale našla přítele a všechno bylo jinak.
Co se změnilo?
Říkalo se o něm, že je drogový dealer. Já tomu ale nevěřila. K drogám mě přivedl právě on. Jednou mi nabídl piko a mně se to bohužel zalíbilo. Je ale pravda, že jsem v sobě vždycky měla nějakou hranici, kterou jsem nepřekročila.
“Když jsem se vloni prvně rozběhla v tričku se žlutou stužkou, myslela jsem na všechny ty holky u nás ve věznici.”
Co bylo tou hranicí?
Nikdy jsem například nepřerušila kontakt s rodinou. A taky jsem nikdy nekradla.
Za co jste byla odsouzená?
Bylo to za distribuci drog. Nebyla jsem dealer v pravém slova smyslu, pracovala jsem tehdy v jednom non-stopu a rozdávala jsem drogy známým.
Jste v kontaktu se svou rodinou?
Naštěstí ano, naši jsou skvělí. Opravdu. Hodně mě podporují a nevynechali ani jedinou návštěvu. Moc si toho vážím, že mě neodstřihli, že ve mě věří. Máma mi po všem, co se stalo, dokázala říct, že je na mě pyšná. Ne proto, že jsem tady, ale za to, že se snažím na sobě pracovat.
A vy v sebe taky věříte?
Ano, nemyslím si, že bych byla, jak to říct, prostě úplně mimo. Věřím, že návrat na svobodu zvládnu. Hodně mi pomohl právě ten běh se žlutou stužkou. Víte, když jste tady, moc sebevědomí nemáte. Díky tomu běhu mám ale pocit, že jsem k něčemu, že se dokážu zaměřit na dobrý cíl a vytrvat.
Přemýšlíte o tom, co budete dělat, až vás propustí?
Určitě se vrátím k našim. Kadeřnicí na plný úvazek ale nejspíš nebudu. Mám pocit, že v patnácti je moc brzy na to, aby se člověk rozhodl o svém budoucím povolání a moje volba nebyla právě šťastná. Nejradši bych pracovala někde v kavárně. Možná si kadeřničinu nechám jako přivýdělek.
Co se člověku honí hlavou první dny ve vězení?
Vůbec si nedovede představit, co ho čeká. Ptáte se holek, které jsou chvilku před propuštěním a ony vám odpoví, že to uteklo. Tomu se těžko věří. Ale nakonec to tak nějak je. Je taky zvláštní, jak se vám změní slovní zásoba. Mluví se tu prostě jiným jazykem.
Dalo vám odsouzení i něco pozitivního?
Změnil se mi žebříček hodnot, prostě si vážím jiných věcí, než dřív. Když běžím po sázavské cyklostezce, kde trénujeme, a potkám lidi, jak venčí psa, závidím jim. Svoboda mi opravdu hodně chybí. Není to ale jen o svobodném pohybu, projeví se to i v tak obyčejných věcech, jako je třeba oblékání. Tady máme všechny stejný mundúr a někdy to člověku přijde líto.
Pocházíte z malého města. Přemýšlíte o tom, jaké to bude, až se vrátíte?
Na malém městě se právě nic neutají, takže všichni vědí, že jsem ve vězení. Kamarádi mě ale neodepsali. Po loňském ročníku Yellow Ribbon Run jsem dostala opravdu velkou odměnu – třídenní propustku domů. Bylo to nádherné. Kromě rodiny jsem se ale potkala taky s kamarády, takže vím, že mám i jejich podporu.
Máte tady ve Světlé možnost řešit své problémy s drogami?
Naštěstí ano. Chodím na terapie a díky nim jsem si uvědomila, na co si dát venku pozor a čemu se nejlépe vyhnout úplně. Například alkoholu, to je cesta do pekla.
Na co se venku nejvíc těšíte?
Na rodinu. Na sestřičku a její dcerku. Když mě zavřeli, rodina malou na návštěvy nebrala. Jednou mi ale neteřinku přivezli před Vánocemi jako překvapení a byl to nejkrásnější dárek. Chtěla bych na závěr ještě něco říct, můžu?
Ano. Co?
Já bych se ráda touto cestou omluvila všem lidem, kterým jsem ublížila. Doufám, že je přesvědčím, že si druhou šanci zasloužím.
Podpořit projekt Yellow Ribbon Run můžete zde.