Příběhy

Radka

Radce je šestadvacet let a roky dospívání strávila v pasťáku, s drogami a ve vězení. Tak jako většina narkomanů i ona své rodině lhala a slibovala. Lhala i sama sobě. Přesto dokázala vstát z popela a začít znovu. Ale tentokrát jinak. Z drog má strach a každý den si připomíná svou minulost. To proto, aby nikdy nezapomněla, jaký byl život s drogami, a jak hezký je bez nich.

Rozhovor s Radkou: Slova narkomana nic neznamenají.

Radce je šestadvacet let a roky dospívání strávila v pasťáku, s drogami a ve vězení. Tak jako většina narkomanů i ona své rodině lhala a slibovala. Lhala i sama sobě. Přesto dokázala vstát z popela a začít znovu. Ale tentokrát jinak. Z drog má strach a každý den si připomíná svou minulost. To proto, aby nikdy nezapomněla, jaký byl život s drogami, a jak hezký je bez nich.

Jaká jste byla jako malá holčička?
Měla jsem docela pěkné dětství. Rodiče se sice rozvedli, ale nemyslím si, že by mě to nějak výrazně poznamenalo. Chodila jsem na jazykovou základku a pak jsem nastoupila na střední veřejnosprávní školu. Paradoxně se zaměřením na kriminalitu a integrovaný záchranný systém. Dlouho bylo vlastně všechno v pohodě.

Kdy jste se potkala poprvé s drogami?
Právě na střední. Jednou nám ve škole v rámci drogové prevenci promítli film My děti ze stanice Zoo. Jenže na mě a mou kamarádku mělo tohle promítání úplně opačný účinek. Ten film nás naprosto fascinoval. Já to strašně moc chtěla taky zažít a vyzkoušet drogy na vlastní kůži. Tak jsme s kamarádkou vyrážely do klubů, kde se drogy užívaly. Zkusily jsme spolu marihuanu i pervitin. Postupně jsem samozřejmě přestala chodit do školy a nakonec jsem se nevracela ani domů. Drogám jsem úplně propadla…

Co se stalo pak?
Byla jsem nezletilá a často mě domů přivedla až policie. Dostala jsem dohled kurátora pro mladistvé, ale protože jsem svoje chování nezměnila, nařídili mi ústavní výchovu. Pasťák byl vlastně logickým vyústěním situace.

Jaký byl život v „polepšovně“?
Najednou jsem se dostala mezi holky, které  sice byly stejně staré jako já, ale měly mnohem „bohatší“ zkušenosti… Spousta z nich šlapala nebo kradla, taky měly, na rozdíl ode mě, zkušenost i s jehlou. Do žíly jsem si drogy prvně píchla právě tam.

Neměla jste z jehly strach?
Vůbec. Naopak jsem si připadala jako drsná frajerka. V ústavu jsem strávila celkem asi čtyři měsíce. Párkrát jsem utekla, ale pak mi došlo, že v pasťáku do osmnácti let zůstat nechci. Tak jsem šla do sebe a začala se chovat slušně.  Ne proto, že bych se „polepšila“, chtěla jsem prostě odtamtud pryč. To se povedlo a za dobré chování mě pustili domů na podmínku.

Jaký byl návrat domů?
Naši byli hrozně šťastní, že jsem zase doma a já se radovala, jak jsem všecky převezla. Na mojí střední škole mi dali druhou šanci, rodina se za mě přimluvila. Chvíli jsem se snažila fetovat a přitom chodit do školy. Po nějaké době ale chuť na drogy a život bez povinností vyhrála na vzděláním. Pak jsem žila mezi výchovným ústavem a detoxem. Pár týdnu před osmnáctými narozeninami jsem  trávila v léčebně a hrozně jsem se těšila, až odtamtud vypadnu a budu si moct dělat, co chci.

Co se dělo, když jste sfoukla svíčky na dortu?
Já se v té léčebně seznámila s jedním klukem, jmenoval se Petr. Hrozně jsme se do sebe zamilovali.  Když nás pustili, začali jsme spolu žít. Všechno vypadalo růžově. Babička mi sehnala místo  v kanceláři v jedné nemocnici a práci si našel i Petr. Chvíli jsme byli opravdu šťastní a drogy pro nás byly minulost. Jednoho dne si pro přítele přišla kriminálka. Zavřeli ho kvůli vloupání, které provedl ještě když bral drogy. Tehdy se mi zhroutil celý svět.  

„Než Petra zavřeli, naplánovali jsme si poslední „drogovou“ jízdu. Všechny ty měsíce abstinence jsme hodili za hlavu.“

Takže jste se k drogám vrátila?
Ano. Petr byl ve vězení a já do toho spadla znova. V práci jsem byla na štíru s docházkou a měla ruce samou modřinu od vpichů. Po čase šéfovi došla trpělivost a vyhodil mě. Vybrala jsem stavební spoření, které mi naši založili když jsem byla malá holka a za pár týdnů jsem profetovala sto tisíc. Máma s babičkou ze mě byly zoufalé a mně to bylo jedno. Když brečely, štvalo mě to. Já byla drogami úplně posedlá a udělala bych pro ně cokoli.

Kde jste na ně brala peníze?
Když jsem vysála stavebko, uvažovala jsem, jestli začnu šlapat, nebo krást. Rozhodla jsem se pro krádeže, připadalo mi to přijatelnější. Najednou jsem zjistila, jak snadný způsob „výdělku“ to je. Kolotoč denodenních krádeží na dávku se roztočil. Kradla jsem v obchodech a svědomí jsem chlácholila tím, že když neokrádám lidi na ulici, ale velkou firmu, tak se to ztratí a není to tak hrozné. Během roku mě párkrát chytli, dostávala jsem jednu podmínku za druhou. Časem soudci došla trpělivost a dostala jsem trest natvrdo.

„Ve vězení jsem se naučila, jak se příště nenechat chytit.“

Za jak dlouho vás pustili?
Po necelém roce na podmínku. Moje rodina stála celou dobu při mně. Neúnavně mě tahali z průšvihů. Možná to zní nevděčně, ale dnes vím, že to bylo špatně. Nevážila jsem si toho. Když mě propustili z vězení, rodina mi našla práci na zimním stadionu.  Jenže já udělala zase průšvih.

Proč?
Zní to hrozně, ale tehdy stačilo jen to, že se mi naskytla příležitost. Přijel za mnou známý a přivezl mi pervitin, jako „poděkování“ za výpověď v jeho prospěch. Nejdřív jsem ho odmítla, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a zavolala jsem mu. Takže jsem byla tam, jako už mockrát. Špatná docházka, drogy. Chodila jsem tehdy na probačku, ale nic na mě nepoznali a testy na drogy mi nikdo nedělal. V roce 2013 přišla amnestie a všechny moje podmínky jako zázrakem zmizely. Namísto toho, abych byla ráda za nový začátek, znovu jsem kradla. Věděla jsem totiž, že mi vězení hned tak nehrozí. Bylo to ale strašné období. Sice jsem tak nějak chodila do práce, ale fetovala jsem, kradla a chodila s klukem, co mě bil. Styděla jsem se za sebe a postupně se odřízla od rodiny. V kriminále jsem se úplně sesypala. Hodně jsem zhubla a prodělala jsem několik epileptických záchvatů. Svoji závislost jsem poprvé v životě začala vážně řešit až při druhém výkonu trestu. 

„Když jsem byla v kriminále podruhé, potkala jsem holky, které se mnou seděly před lety. Viděla jsem, jak stárnou a ztrácejí rodiny. Najednou jsem věděla, že takhle dopadnout nechci.“

Ve vězení jste se doslechla o RUBIKON Centru?
Ano. Absolvovala jsem kurz finanční gramotnosti a taky jsem si udělala rekvalifikační kurz na úklid domácnosti. Byla jsem rozhodnutá, že tentokrát se zkusím zvednout z popela, proto jsem na svobodu nespěchala. Zařídila jsem si pobyt v léčebné komunitě u neziskovky Magdaléna a hledala si práci. Nebyla to žádná sranda, všude chtěli čistý trestní rejstřík. Vzpomněla jsem si na RUBIKON Centrum a poslala svj životopis, protože zrovna hledali provozní asistentku své kanceláře. A pozvání na pohovor přišlo! Byla jsem strašlivě nervózní, ale nakonec to dobře dopadlo. V RUBIKONU bylo skvělé to, že všichni věděli, co mám za sebou a přesto mi tu šanci dali. Nemusela jsem se před nikým přetvařovat. Taky jsem se naučila spoustu nových věcí, když jsem nastoupila, sotva jsem uměla zapnout počítač. Ani jednou jsem nepocítila, že bych byla míň, než ostatní.

Na co se těšíte? Jaké máte plány?
Určitě si chci dodělat maturitu, přijali mě na hotelovku a letos nastupuji. Taky bych ráda splatila všechny dluhy. A moc bych si přála založit rodinu. Víte, rodina je pro mě to nejdůležitější. Bez té své bych se z drog a problémů asi nikdy nedostala. Hrozně mě mrzí, že už nikdy nevrátím ty roky, kdy pro mě moji blízcí byli až a posledním místě přesto, že oni při mně stáli. Můžu jim ale dokázat, že jejich víra ve mně zbytečná nebyla, že tentokrát je nezklamu.

Další příběhy