Aktuality

Příběh bez mříží 13 – David

Dokud David nenašel vnitřní motivaci ke změně, jeho život byl kolotočem drog, krádeží a honiček s policií v ukradených autech. Nezměnily ho podmíněné tresty ani vězení, musel si k tomu dojít sám.

Možná by se tak stalo dříve, kdyby se s ním od prvního dne výkonu trestu pracovalo podle individuálního plánu, postaveného na rizikových kriminogenních faktorech (v jeho případě to byly zejména drogy). Ani tak nemusel být Davidův návrat do společnosti úspěšný. Bez sítě návazných služeb na svobodě jsou první týdny i měsíce po propuštění velmi obtížné. Materiální podpora (jako např. finanční příspěvek na cestovné, ubytování či oblečení) může znamenat zásadní rozdíl na pomyslných vahách mezi reintegrací a recidivou. Při nákladech na uvěznění jedné osoby až 1500 Kč/den se taková investice v řádech stovek i tisícovek korun bohatě vyplatí.

David: Dokud si to nesrovnáš v hlavě, nikdo a nic ti nepomůže

Mé jméno je David. Narodil jsem se jedno listopadové ráno v porodnici kladenské nemocnice. Byl jsem poměrně větší miminko a na svět jsem musel přijít císařským řezem. Problémy se mnou byly už od malička.

Na Kladně jsem také vyrostl a strávil zde většinu svého života. Moji rodiče byli ti nejlepší na světě. Vždy se snažili, abychom s mojí sestrou měli tak nějak vše, co potřebujeme. Na druhém stupni základní školy jsem začal jezdit na skejtu, poslouchat hip hop, malovat po zdech a samozřejmě přišla i marihuana. Paradoxně jsem ji ochutnal dříve než cigarety. Pamatuji si to jako dnes, když se mi poprvé dostal do nosu ten závan a hned poté i do plic. Od té doby šla se mnou tráva spoustu let ruku v ruce, a to byl asi ten počátek mého životního neúspěchu. Každopádně jsem základní školu normálně dokončil a nastal čas na střední.

Učil jsem se na automechanika ve Slaném, ale hned první rok jsem musel hledat jinou školu. Náš ročník byl totiž poslední a nebylo kam propadnout. Nebyl jsem hloupý, ale začal jsem chodit za školu. Přišlo mi zábavnější běhat venku, než sedět v lavici.

Udělal jsem si řidičák na auto a hned potom na kamion a šel jezdit. Po asi dvou letech normální práce, diskoték, holek a marihuany jsem začal i trošku pít. A díky tomu přišel první průser. Jednou nad ránem jsem policii nadýchal a byl mi odebrán řidičský průkaz na půl roku. Sranda je, že ho nemám dodnes. Bylo mi jedno, že mi někdo řekl, že řídit nesmím, že mi vzal papíry. To mě přeci nezastaví. Vždyť mě řízení baví, budu prostě jezdit dál a nic se mi nestane. A tady začaly moje první problémy se zákonem. První podmínky, první soudy. A v té době se ke mně dostal pervitin.

Ujížděl jsem si na tom víc, než je zdrávo, začal jsem s drobnými krádežemi a tak nějak pomalu ztrácel vztah s rodinou. O všechno jsem přišel, skončil jsem na ulici, špinavý, smradlavý a neumytý, jako většina feťáků. Bylo mi všechno jedno. Abych měl v zimě kde spát, naučil jsem se otevírat auta a chodil spát tam. Pak jsem začal auta krást a používal je jako normální dopravní prostředek. Pak přišly na řadu kamiony.

V roce 2012 jsem si na Kladně vzal auto, v tom roce poslední. Byl to Seat Ibiza. V noci mě chce stavět hlídka Policie ČR. Nehodlám stavět a tak začnu ujíždět. Moje několikátá honička s policií. Přeci se nenechám chytit a nepůjdu sedět. Nevybral jsem zatáčku, doslova vyletěl do pole. No, a putoval jsem poprvé na vazbu.

Proběhly nějaké soudy, něco už jsem měl, takže jsem po měsíci odjížděl z Ruzyně do Věznice Nové Sedlo. Měl jsem několik rozsudků a dohromady skoro tři roky odnětí svobody. Ani jeden nebyl delší než jeden rok, a tak mě amnestie pana Klause propustila zase na svobodu. Byla to středa 2. 1. 2013. Strávil jsem v kriminále přesně dva měsíce. Nic mi to nedalo, ani nevzalo.

Hned první večer jsem jezdil po Kladně zase ve „vypůjčeném“ autě a tak to šlo den za dnem. Těch dní bylo dohromady 20. V Kralupech nad Vltavou jsem ukradl kamion, ve kterém mě 22. 1. 2013 chytili, a dostal jsem dva roky. Den výstupu: 5. 1. 2015. Trest mi nic nedal, jen už něco vzal. Dva roky života.

Byl jsem na svobodě tři měsíce – drogy, auta, krádeže a pořád dokola. Ukradl jsem ve slánské nemocnici převozní vůz (nebyla to sanitka, ale majáky to mělo) a to byla poslední špatná věc, jakou jsem v životě udělal. Dostal jsem 30 měsíců a skončil ve Věznici Vinařice.

Tam jsem se dostal do práce v šicí dílně, kde jsem se setkal s RUBIKONEM. Bylo fajn, že jsem si něco vydělal, a nic víc jsem od nikoho nechtěl. Věděl jsem, že už jsem napravený, že to mám v hlavě srovnané a že už se drog nikdy nedotknu.

Před výstupem jsem ale začal být nervózní, neměl jsem kam jít, neměl jsem žádnou podporu, jen dva tisíce na účtu, co jsem si během trestu našetřil. A tak jsem požádal o pomoc právě RUBIKON. Z několika možností jsem si vybral odjet do Liberce pracovat a začít znovu.

Hned první den mi zaplatili jízdenku do Liberce. Nebyl jsem zvyklý na to, že mi někdo chce pomoci. Věděl jsem, že to nesmím pokazit. Věděl jsem, že to nepokazím. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Měl jsem zařízenou ubytovnu od pracovní agentury, zdarma. Šel jsem se do té agentury ukázat. Hned u dveří seděla žena, Slovenka. Měla dlouhé černé vlasy a krásnou slovenštinu.

Nastoupil jsem do práce, chodil na přesčasy, cvičil, chodil běhat, už v base jsem přestal kouřit. Měl jsem ze sebe radost. Měl jsem sice dluhy, ale věděl jsem, že to chci nějak řešit a ne se před tím schovávat.

Pomáhal mi s tím RUBIKON. Vlastně se vším mi pomáhal RUBIKON, hlavně „můj“ poradce. Jezdil mě navštěvovat, chodili jsme na kávu na jednu benzínku. Jednou mi dovezl své boty, abych měl v čem běhat. Kvůli exekucím jsem totiž měl fakt málo peněz a nemohl jsem si nějaké pěkné dovolit.

S tou černovlasou Slovenkou mám dnes syna, Aleše. Máme se rádi, snažíme se něco budovat. Něco, aby na mě můj syn jednou mohl být hrdý, až mu to budu vyprávět. Máme taky psa, francouzského buldočka Láďu.

Vztahy s rodinou už jsou naprosto v pořádku. Nebylo to hned, ale podařilo se mi vše, co jsem chtěl. Vždyť jsem ze svojí mamky udělal babičku a z táty dědu. Hodně mě baví sport. Zařídil jsem si domácí posilovnu, chodím běhat, objíždím závody, sbírám medaile. Jsem v insolvenci, která mi pomalu ukrajuje z mého dluhu, který už je docela nízký. Bylo to spousta běhání po úřadech, ale vyplatilo se.

Kdyby nebylo RUBIKONU, asi bych to měl o dost těžší, ale věřím, že bych to zvládnul. RUBIKON mi pomohl udělat ty první kroky, které jsou pro člověka v téhle situaci asi nejtěžší. Zařídil mi, že jsem měl kam jít.

Kdybych měl někomu něco vzkázat, bude to tohle: Dokud si to nesrovnáš ve svojí hlavě a nebudeš sám chtít, nikdo a nic ti nepomůže.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.