Aktuality

Příběhy bez mříží 11 – Michal z Kotlasky

Roky strávené ve vězení považuje Michal za ztracené a teď chce jít dál. A má dobrou šanci, že se mu to podaří. Ví, že základem pro překročení stínu trestní minulosti je mít trvalou práci, podporuje ho bratr, rodina, přítelkyně.

Právě legální zaměstnání a harmonické osobní vztahy patří dle výzkumů odborníků z oblasti kriminologie k nejsilnějším faktorům desistence, tedy opuštění kriminální kariéry, a k předpokladům úspěšné integrace do společnosti.

Práci, která ho baví a naplňuje, našel Michal díky tréninkovému místu v Komunitním centru a zahradě Kotlaska. Má směr, teď už mu zbývá jen vytrvat.

 

Michal: Nechci život bez cíle a ztrácet další roky, chci být zahradníkem

„Celkem 14 let, ztracených let. Byl jsem mladý, chytil jsem se špatné party a ve dvaceti třech letech jsem dostal svůj první trest – 6 let. Vězení ale není náprava, tak to vůbec nefunguje. Naučíte se věci, o kterých ani nevíte. Potkal jsem tam novou partu a začali jsme dělat drogy. Dva, tři roky jsem byl na svobodě a pak jsem tam šel znovu, tentokrát už na osm let. To jsem si uvědomil, že takový život nechci, chci to jinak, ne život bez cíle,“ popisuje Michal, který ve výkonu druhého trestu začal myslet na svou budoucnost, budoucnost bez vězení. „Chodil jsem do různých zájmových kurzů a vyučil jsem se zahradníkem. Věděl jsem, že do vězení se už vrátit nechci, ty roky tam jsou ztracené.“

Michal se o RUBIKON Centru dozvěděl až čtyři roky po propuštění přes Probační a mediační službu: „Ve výkonu jsem o RUBIKONU vůbec nevěděl, ani mě nenapadlo, že nějaká taková organizace existuje, že někdo pomáhá lidem po výkonu. Jsem tu na tréninkovém místě na čtyři měsíce, během toho stále hledám práci, všude ale narážím na podmínku čistého trestního rejstříku. Já ty firmy na jednu stranu chápu, ale taky bych chtěl šanci,“ uvádí Michal, který pomáhá jako zahradník na Kotlasce, komunitní zahradě RUBIKONU. „Sekám trávu, zakládám kompost, dělám dlažbu.“ Zahradnický projekt, který Michal sám vymyslel a zrealizoval, má vzhledem k jeho životní situaci až symbolický význam. „Sundal jsem mříže z oken, obarvil na bílo a dal je tady k rajčatům,“ ukazuje Michal na novou oporu keříků rajčat. „Chtěl bych i dál pracovat jako zahradník, baví mě to. Líbí se mi práce s hlínou. Je hezký, když to, co zasadíte, pak vyroste a vidíte výsledek svý práce.“

Vězení nepomáhá, ale izoluje

„Ve výkonu jsem neustále sledoval ten koloběh – člověka pustí, ale za pár měsíců, nebo let je zpátky. Když se to stalo mně, došlo mi to. Po propuštění jsem chtěl co nejrychleji dohnat těch šest let, ale spadl jsem do toho znovu. Až při druhém trestu jsem si uvědomil, že to nedoženu. Na to si ale člověk musí přijít sám a musí mít motivaci. Tou mojí je můj brácha. Celý roky mě pravidelně navštěvoval. Chci žít normálně jako on. Vězení mi hodně vzalo, kus života, ale nic mě nenaučilo. Není to náprava, ale izolace od okolní společnosti. Ty ztracené roky za to vůbec nestojí,“ říká, na svou introvertní povahu, silným a odhodlaným hlasem Michal.

Vzápětí však dodává: „Člověk musí dospět, já dospěl ve vězení. Měl jsem tam hodně času. Ve výkonu jsem začal dost číst, dobrodružné romány a historické příběhy o Egyptu,“ popisuje svůj koníček Michal. „Od propuštění jsem nic nepřečetl, nemůžu se na to soustředit, myšlenky mi odbíhají pořád jinam.“

Spolu s druhým trestem byla Michalovi nařízena i pětiletá ambulantní léčba: „Přišlo mi to jako nesmysl. Po osmi letech ve vězení, kde jsem si odvykl, následuje pět let léčby. Další ztráta svobody, neustálá kontrola. To jsem nechtěl. Na ztrátu soukromí, na to, že vás pořád někdo sleduje, si člověk za čas zvykne. Ale to, co mi chybělo celou dobu, byla svoboda, možnost volného pohybu. Nechtěl jsem i po výkonu další omezování a kontrolu, proto jsem se rozhodl ambulantní, pětiletou docházkovou léčbu dobrovolně vyměnit za kratších 16 měsíců ústavní léčby. Léčebna byla jako vězení. Stejně to hlavní je v hlavě každého, člověk prostě musí sám chtít. Po 16 měsících léčby jsem byl ale konečně svobodný.“

Zpátky už nechci

„Cítím se, jako bych to, co se stalo, měl napsaný na čele. Dělal jsem hlouposti, drogy, loupeže, ale už vím, že takový být nechci, už jsem jiný. Lidé se přesto na mě pořád tak dívají, alespoň mám ten pocit. Jsem vděčný za podporu rodiny a přítelkyně. To je strašně důležitý,“ uzavírá Michal, konečně volný a s jasným cílem normálního života: „Odrážím se ode dna. Chci trvalou práci. Od ní se odvíjí úplně všechno. Od bývalého života jsem se odstřihl. Je to tak lepší, protože mým problémem je, že neumím říct ne. S nikým z minulosti se nestýkám. Vím, že zpátky už nechci.“

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 12 – Bedřich.