Příběhy

Příběhy bez mříží 06 – Martin

Martinův příběh je příkladem toho, jak je při práci s lidmi s trestní minulostí často důležitá součinnost různých služeb a organizací. Hlavní roli na jeho cestě zpět do společnosti sehrála Terapeutická komunita Kladno – Dubí. Díky ní se Martin postavil své závislosti a naučil se, jak lze žít bez drog. Zjistil, že ho baví i jiné věci, než fetování či krádeže – třeba sport a vaření. Má teď šanci začít nový život v chráněném bydlení, které mu komunita poskytla.

RUBIKON Centrum v tomto případě funguje spíše jako doplňková služba. Anna Šulcová z kladenské pobočky Martina podporuje v jeho dalším rozvoji a pomáhá mu se sociální stabilizací. O tom, jak je to pro něj důležité, svědčí fakt, že ji pozval na své závěrečné setkání s komunitou. Svoji zkušenost Martin zúročuje tak, že se podílí na organizování volnočasových aktivit RUBIKON Centra na Kladně jako neformální peer dobrovolník.

RUBIKON Centrum dlouhodobě využívá zapojení samotných klientů do realizace aktivit, ale i do tvorby metodik a designování služeb. Jejich zkušenost a pohled z druhé strany umožňují zvyšovat dopad a efektivitu naší práce.

MARTIN: KDYŽ JSEM NEBYL ZAVŘENÝ, BYL JSEM POD VLIVEM DROG. TEĎ MÁM SVOBODU A CÍTÍM SE ÚŽASNĚ.

Dětství jsem měl do svých 5 let ideální, alespoň myslím. Když se narodil bratr, můj jediný sourozenec, veškerá péče a pozornost patřila jemu. Otec dával přednost hospodě přede mnou, mým bratrem a vůbec vším. Začal jsem mít volnost a čas vymýšlet lumpárny, hodně lumpáren. Už jako malý kluk jsem začal okrádat své příbuzné a dokonce jsem kvůli tomu docházel na psychiatrii. Když jsem nastoupil do školy, začalo období mé nezvladatelnosti. Získal jsem kamarády, o kterých jsem si myslel, že jsou ti nejlepší, první zkušenosti s cigaretami a hlavně pokračovaly mé krádeže. Když mi bylo 9 let, otec nás opustil a máma na nás zůstala sama. Přišla brzy o práci a byla bez stálého příjmu. Starala se o nás, jak jen mohla, vařila, prala, snažila se nás i vychovávat, ale na mě to nestačilo. Od 3. třídy jsem neměl jedničku z chování. Domů k nám začali jezdit policajti, ve škole mi začali říkat kriminálník a já dělal vše proto, aby to tak bylo. Ve 13 jsem měl první vloupačku jako spolupachatel.

Přišla střední – učňák, na kterém jsem se trochu zklidnil. Bylo to tím, že jsem začal kouřit trávu. Tráva byla můj každodenní rituál před vyučováním i po vyučování, přidalo se pití piva. Neměl jsem potřebu krást, spíš jsem se věnoval tomu, abych měl výuční list, což se mi nakonec povedlo. Po učňáku jsem měl nabídku práce v pekárně, kde jsem byl na praxi, vydržel jsem tam sotva letní prázdniny. Po dvou měsících mě vyhodili, a tak jsem se vrátil k tomu, co mi šlo nejlépe. Ke krádežím a vloupačkám. To už mi bylo 18 let.

Mámu jsem v té době vůbec nerespektoval. Dělal jsem, co se mi zlíbilo, ani na bratra jsem neměl čas. Tak se stalo to, čemu jsem šel od mala naproti.  Přišel první pobyt za mřížemi. Byl jsem vzat do vazby za opakovanou trestnou činnost. Po čtyřech měsících mě pustili na podmínku, ale já si nedal říct a za dvacet dnů jsem byl zpět na vazbě. Máma s bratrem to nesli velice špatně. V každém dopise mi máma psala, jak bráška za mnou brečí. Bylo mi ho líto, ale že bych přemýšlel o konci své kriminální kariéry, to ani náhodou. Opak byl pravdou. Potkal jsem se tam s lidmi, které jsem znal i na svobodě. Potom to už šlo ráz na ráz. V roce 2003 mi přišel první nástup trestu na 4 měsíce, v roce 2004 dalších 10 měsíců, dva roky nato 8 měsíců, v roce 2008 ještě 10 měsíců. Jezdil jsem k soudům, od kterých jsem si odnesl batoh 30 měsíců. Když v roce 2013 přišla ta slavná Klausova amnestie, mě se netýkala.

Od roku 2004 jsem podlehl závislosti na pervitinu. Abstinoval jsem, jen když jsem byl zavřený, ale stále jsem myslel na to, jak si dám hned, až opustím bránu věznice. Stávalo se, že mi v žilách koloval pervitin ještě dříve, než jsem se po propuštění přivítal s mámou a bratrem.

Na začátku roku 2014 jsem dostal možnost pracovat v hypermarketu v Jablonci nad Nisou. Pracoval jsem tam jako úklidář, práce mě bavila, ale stálo mě to spousta úsilí. Dělal sem každý den v týdnu, nejdříve 12 hodin, po roce 15 hodin denně. V měsíci sem měl 1-2 dny volné, a to jen když jsem musel na úřad práce do Ústí. Práce byla na černo, jinak bych přece nemohl dělat 400 hodin měsíčně, občas i víc. Bez pervitinu bych to ale vůbec nezvládl, píchal jsem si drogu každý den. Několikrát jsem usnul, přesto mi všechno tolerovali. Pak mi už ale přestali stačit peníze, a tak jsem tam začal krást, několik měsíců mi to procházelo, ale jak se říká, „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Za krádeže mě vyhodili. Protože jsem tam byl načerno, zaměstnavatel mě neudal na policii, jinak bych šel opět do vězení. Ztratil jsem přísun peněz, spousty známých jsem samozřejmě hrozně zklamal. Za dva měsíce jsem musel opustit pronajatý byt a na konci roku 2015 mě čekal návrat do Ústí. V následujícím roce jsem potkal starého známého, z mého posledního výkonu trestu. Byla to jen otázka času, kdy opět začnu dělat hlouposti. Nechal jsem se namotat ke krádežím jízdních kol. Začali jsme jezdit do Německa, byl to pro mě velký adrenalin, ale hlavně výdělek na drogy.

Na co nikdy nezapomenu, když komplicovi skočil do hlavy nápad, že uděláme v Drážďanech výlohu. Neměl jsem do toho jít, ale šel. Vzal veliký kámen a hodil ho do té výlohy. Po celém skle byl pavouk, a tak se rozběhl a rukama to celé rozsypal, alarm houkal jako blázen, ale i přes to vletěl dovnitř, vzal dvě kola, na kterých jsme následně ujížděli. Po 200 metrech jsem píchnul, takže mě hned chytli policajti. Vyslechli mě a pustili, měsíc jsem do Německa nejel. Pak jsem se oklepal a začali jsme tam znovu jezdit, ale to jsem nevěděl, že už mě sledují. Chytli nás při vloupání do sklepa a skončili jsme v Německu na vazbě. Soudy se nám tam táhli, byli nám přiděleni právníci a překladatelé, odsoudili nás exemplárně, aby si to další rozmysleli a nejezdili tam taky krást. Já jsem si od soudu odvezl za dva skutky 46 a komplic 70 měsíců. Nechali mě odsedět 32 měsíců, pod podmínkou, že si v ČR vyřídím nějakou léčbu pro drogově závislé na 4-6 měsíců. Tak mi byla vyřízena léčba v Horních Beřkovicích.

Z Německa mě pustili 29. 11. 2018 a už 1. prosince jsem se musel hlásit v léčbě. Popravdě řečeno jsem tam šel jen s tím, že tam musím. Minimálně měsíc jsem to tak měl, ale čím více jsem poslouchal životní příběhy ostatních, kolikáté to jsou jejich léčby, kolik lidí z léčby uteklo, a to jak na začátku, tak i na konci, tak jsem si řekl, že musím udělat něco jinak. Že už nechci do basy a nechci ubližovat těm, co mi zůstali, ani sám sobě.

O Vánocích jsem si na seznamce našel jednu holku, která za mnou už po měsíci psaní přijela do léčby. Začal jsem si řešit doléčování na Kladně, abych ji měl blíž. Před koncem léčby v Horních Beřkovicích jsem si vyjednal pohovor v Zařízení sociální intervence Kladno. Hned, jak jsem jim začal líčit svůj příběh, mi bylo doporučeno, abych si rozmyslel, jestli nejsem raději pro pobyt v komunitě. Tak jsem poslal motivační dopis do Terapeutické komunity Kladno – Dubí.

Jenže těsně před přestupem do závěrečné fáze léčby v Beřkovicích jsem se chytil s jedním klientem, šlo o slovní agresi a ještě jsem do toho týpka strčil. Pochopitelně se s námi nemazlili, v řádu je jasně napsáno, že zde není povolena žádná agrese a my předvedli docela dost. Oba dva jsme byli vyloučeni. Já se cítil ukřivděně a v tu chvíli mi už v hlavě lítaly myšlenky na drogy. Naštěstí jsem měl ještě pohovor s primářem a ten mi doporučil, abych do komunity zavolal. Řekl jsem jim, co se mi stalo a že mě vyhodili z léčby. Odpověděli mi, ať se po cestě nikde nezastavuji a přijedu do Kladna.

Při vstupu do komunity v dubnu 2019 mne ozářila krásná zahrada. Pak už jen nervozita z přijímacího pohovoru. Měl jsem nutkání vzdát to hned na začátku pohovoru. Paní vedoucí to na mně viděla a rovnou se zeptala, jestli má cenu vůbec vyplňovat ty vstupní papíry. Nejméně 10 vteřin jsem přemýšlel nad odpovědí a nakonec jsem řekl, že tam zůstanu.

Přiznávám, že byly dny, kdy jsem to chtěl vzdát, ale vydržel jsem a nelituji toho. V prvních měsících jsem se musel věnovat intenzivnímu programu, ale teď už nemusím. Teď se mu prostě věnovat chci, protože vím, že to dělám pro sebe. Naučil jsem se zde i plánovat, protože je lepší vědět, co budu dělat následující den, hodinu. A že je to určitě lepší než jen tak sedět a přemýšlet nad hloupostmi. V komunitě jsem začal vnímat svůj posun. Je mi lépe bez drog, nemusím se bát, že mě zavřou. Cítím se po 20 letech svobodně.

Mé největší díky patří mojí komunitě Kladno – Dubí a také slečně Anně z RUBIKONu. Vděčím vám za to, kde teď jsem. Cítím se bezpečněji a mám se na koho obrátit, když bych v sobě cítil nejistotu. Mám zažádáno o insolvenci, pohlížím na svět střízlivýma očima a mám kde složit hlavu. Myslím, že je úžasný, že někdo má chuť a hlavně sílu pracovat s těmi, kterým už společnost nevěří.

Díky za to, že nás neodepisujete. Tím „nás“ myslím feťáky a kriminálníky.

S pozdravem Martin

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 07 – Rudolf Rendek.